Z deníku jedné ženy - povídka

Byl jeden krásný den a v ten den měla žena náladu, jako když svítí slunce a jen se hřála a vnímala, jak do ní proudí teplá a silná energie. V tom se ve dveřích objevil její otec. Už odmala byl mezi nimi jakýsi boj, dřív nechápala hodně věcí, které se mezi nimi děly, nechápala, že její otec - muž, jí neustále ubližuje. Celý život přemýšlela, kde je chyba. V ní?

Dostal ji do pozice, kdy mu stále potřebovala dokazovat, jak je dobrá, jak si zaslouží jeho lásku. A když ne lásku, aspoň pochopení a když ne to, aspoň respekt člověka a když ani to ne, tak ať ji nechá žít.

Trvalo to hodně let, než našla odpovědi na svoje otázky.

Matka, která ji chránila, v ten den už nebyla při ní, nechala ji samotnou s tímto mužem, který je jejím otcem.

Lámaly se v ní pocity nenávisti a lásky.... chtěla, tak velmi chtěla najít cestu k němu.

V ten den, kdy vstoupil do dveří, už věděla mnohé.... mnohé přečetla, mnohé prožila.

Nyní přišla situace, kdy měla ustát svou moudrost, aby mohla pokročit dál. Hned, jakmile otevřel ústa věděla, že něco není v pořádku. Jeho nabubřelá tvář a jeho povely, které už znala.

Myšlenky jsou rychlé a emoce jdou hned za nimi, avšak ten den pochopila velmi rychle, že má ve svém nitru zpomalit a dýchat a přetavit své poznání, aby už nepřicházely emoce, které ji jen zraňovaly. Udělala to.

Zůstala ve svém středu a jen dýchala. Ale otec byl " rozjetý jako tajfun ". Ale ona se uvnitř smála, protože si uvědomila, že to není ona, kdo má v tento den problém.

Bylo jí jasné, že stačí se pouze rozhodnout. Nechat se vtáhnout do jeho hněvu, nebo zůstat ve svém středu a nenechat se chytit na udičku, kterou otec neustále nahazoval a lovil ji, jako rybu. Řekla si, dnes se nedám.

Odešla dál od něho, ale on stále chodil za ní a dorážel. Potřeboval její energii, aby mohl přehodit svůj problém na ni. To bahno, které kolem sebe rozhazoval, ji míjelo a ona se v duchu jen smála. Pak přišlo citové vydírání, pláč.... a ona si řekla, tohle už ne !!

Toto je jeho problém, ne můj, a to ji drželo v dobré náladě.

Otce to úplně vyčerpalo. Byl to ale neskutečný vnitřní boj.

Měl na ni požadavky, které se nedaly splnit, ale ona to zvládala. Dokonce po ní v jedné chvíli vhodil mobil a to ji rozesmálo.

Stalo se to, co se mělo stát. Pak otci zazvonil mobil a ona slyšela, že přes jeho vlastní ješitnost někomu ublížil a bylo mu to nepříjemné a ona hned pochopila, že celé to divadlo bylo o jeho vlastních zlých pocitech. Nebylo to o ní, ale ona se měla stát jen jakýmsi nástrojem pro jejich uvolnění.

Ale pak přišla další a další vlna a ona už věděla, že už se nemůže jenom smát, ale že musí nastavit zrcadlo a otce zastavit. Když začal vyhrožovat, pohrozila i ona. Spravedlivý hněv.

Ona však už věděla, že jednou přijde okamžik, kdy i otec pochopí, ce se v ten den stalo.

A pak přišla odměna. Osvobození za to, že se nedala, nenechala se chytit. Vzrostlo její sebevědomí, její vnitřní síla a uvědomila si sama sebe. Otec to vzdal.

Odměnou bylo odpuštění otci, zvláštní pocit na vyšší rovině vnímání.

Pochopila, že se konečně zlomilo nějaké pouto z minulosti. Konečně to pochopila a to pochopení i ustála v prožitku.

Otec pak dostal vysoké horečky a ona věděla, že jeho tělo se čistí na jiné úrovni, než fyzické.

Uvědomila si velkou sílu emocí... uvědomila si, že emoce je potřeba žít, to jsou naše schodky k poznání. Není potřeba se trápit jen proto, že jsme něco nezvládli. Je potřeba poděkovat za každou zkušenost a jít dál.

Dnes ta žena ví, že jen díky těmto prožitkům můžeme růst a Universum nám dává do cesty tyto zkoušky z lásky k nám.

Stačí to jen pochopit.

 

( povídka ženy, která se už nechce trápit a učí se žít a radovat .... )