“ Mamča se zacyklila v představě ukřivděné oběti a nakonec znovu nastupuje do nemocnice. Už nemám moc ani sílu nic vysvětlovat, ani přímo působit, podporuji to už jen svou přítomností a klidem.
Vzorec citového nátlaku, věřím, už zdárně zdolávám.
Přestavuji si to jako když do souměrného tance akvabel někdo pouští vlnobití, ale ony si stále drží svůj obrazec, jen se naučily ve svém snažení překonat větší tlak vody a protože už to znají, tak je to nepřekvapí a plavou si stále svůj krásný vodní tanec. Taková hmotná představa kvantového pohybu, ale mě to hodně pomáhá…….
To, co si prostě člověk vynutí, je zřejmě jeho osud.
Každý si svou realitu tvoříme sami a pokud nepřijmeme odpovědnost za své myšlenkové konstrukce, plácáme se v tom až po uši. Je vždy těžké to pozorovat a nechat jen tak plynout bez zásahu, když jde o blízkého člověka, ale cítím, že víc už já nemůžu a nesmím udělat.
Už je to na ní. Koupe se ve svém rybníce, ale já potřebuji plavat v řece.“
Toto je citace z jednoho emailu. Zajímavý příměr, jak se vypořádat s psychickým vydíráním, které nejspíš známe všichni, v různých podobách.
Přepisuji s laskavým svolením autorky Hanky.
