Absolvovala jsem kurz Cesta I v Táboře a jaksi bytostně cítím potřebu, podělit se o své zážitky:
„Najednou mi přijde hodně věcí nedůležitých, jakoby se mě opravdu ani nedotýkaly osobně, najednou se ten strach pozdraví a ubezpěčí, že není můj, tak ať si jde jinudy, a najednou se vynoří něco, co vím, že je pod tím a s čím si chci co nejdřív popovídat a uzavřít dohodu….
zkrátka TO maká a těch souvislostí najednou vidím tolik, až musím občas zarazit a objednat si je až na jindy, neboť už mám fakt jiný program … 🙂
je to Cesta k sobě, objevování se, objevování svýho JÁ a že to moje JÁ je nedílnou součástí Vesmíru a že není ani větší, ani menší, než ty ostatní…
je to o odvaze a najednou i touze postupně odlepovat ty nalepenosti, které si stále nabalujeme a kterými se mnohdy obalujeme a bojíme se, že po jejich odlepení by nám snad mohla bejt zima ?!
najednou to vidím …
jako že jsem oděna v překrásných šatech, třpytivých, úžasně obepínajících křivky mého těla, a na nich mám zaplátovaný hábit – každou tu záplatu jsem si během těch let pečlivě přišívala a čím více stehů, tím víc mi hábit drží a čím víc přidávám záplat, tím je těžší a těžší a mě se dejchá hůř a hůř….
a jak tak při Cestě začínám ty záplaty odzáplatovávat, tak začínají prosvítat ty nádherný šaty pod tím – což vlastně ani šaty nejsou, je to jakási moje součást, nelze to ode mě oddělit, a přece mi to bylo dáno jako můj oděv sem, na Zem….
A co teď já ?
spoustu věcí nyní nejen už vidím, ale i činím …
a najednou i s ladností jsem schopna řešit některé, dříve vyčerpávající každodennosti.
Taky věci, které jsem odkládala, neboť jsem při jejich řešení měla vždycky pocity nutnosti konfliktu… a najednou se ty věci začínají tak nějak samy řešit, začínají se hýbat a mě už nedělá problém přijmout i třeba naprosto opačné řešení, než které jsem dříve měla v mysli …
vím, že většinou to máme “ teoreticky zmáknuté „, ale dostat se pod povrch, to už je o něčem jiném …
Je to práce, práce pro sebe a se sebou, ale stojí to za to …
Světlana – Tábor
