Buněčná inteligence

Dosud se vědci domnívali, že "mozkem" buňky je buněčné jádro a že činnost buňky řídí DNA.

Nová biologie a epigenetika však dokazuje, že všechno je jinak.

Naprosto chápu, že nové poznatky této vědy jsou natolik šokující, že mnozí vědci nejsou schopni tato fakta přijmout a drží se starých paradigmat zuby nehty. Na druhé straně - s tím se setkáváme téměř všude, tudíž nás to tak moc nemůže překvapit :-)

 

Nová biologie přichází s revolučním poznáním, že "mozkem" buňky ( a to velmi inteligentním ) je buněčná membrána se svými membránovými proteiny ( IMP - integrální membránové proteiny ).

Existuje celá řada IMP s mnoha různými jmény, ale v podstatě je lze rozdělit do dvou funkčních tříd :

 

receptorové proteiny ( jsou něco, jako smyslové orgány buňky )

a efektorové proteiny ( jsou ekvivalentem motorických nervů ).

 

Receptory fungují jako jakési " nanoantény " naladěné tak, aby reagovaly na specifické signály přicházející z prostředí.

Některé receptory vedou z povrchu membrány do nitra buňky a monitorují vnitřní prostředí, jiné receptorové proteiny vycházejí z vnějšího povrchu buňky a monitorují signály přicházející zvnějšku.

Buňky vlastní jedinečně " vyladěný " receptorový protein pro každý signál z prostředí, který je nutno přečíst.

 

Některé receptory reagují na fyzické signály.

Takovým příkladem může být receptor estrogenu, histaminové receptory, inzulínové receptory.... atd.

"Antény " receptoru dokáží také číst vibrační energetická pole, jako je světlo, zvuk a rádiové frekvence.

 

Jelikož receptory dokáží " číst " energetická pole, pak je názor, že fyziologii buňky mohou ovlivnit pouze fyzické molekuly, zastaralý.

Biologické chování může být řízeno neviditelnými silami, včetně myšlení, stejně jako fyzickými molekulami, jako je např.penicilin.

Tento fakt vědecky vysvětluje možnost léčení energií bez použití farmakologických přípravků.

 

Receptorové proteiny jsou úžasné, ale samy o sobě chování buňky neovlivní.

Receptor sice poskytuje povědomí o signálech z prostředí, ale buňka musí vyvinout vhodnou, život udržující reakci, a to je úkol efektorových proteinů.

Membránové receptory jsou obdobou smyslových nervů a proteinové efektory jsou zase něco jako motorické nervy, které vyvolávají akci.

Dohromady komplex receptor-efektor působí jako spínač, který překládá a mění signály z prostředí v chování buňky.

 

Z toho je jasné, že buněčné operace jsou primárně utvářeny interakcí buňky s prostředím, nikoliv genetickým kódem buňky.

Jinými slovy, DNA neřídí činnost buňky.

Logicky z toho vyplývá, že geny nedokáží předem naprogramovat život buňky či organismu,

protože přežití buňky závisí na její schopnosti dynamicky se přizpůsobit neustále se měnícím podmínkám prostředí.

 

Funkce membrány, jíž je " inteligentní " interakce s prostředím, která vede k určitému typu chování, činí z membrány skutečný " mozek " buňky.

Zničíte-li membránu, buňka umírá, stejně jako kdyby vám někdo vyňal mozek.

Dokonce i když ponecháte membránu nedotčenou a zničíte pouze její proteinové receptory ( což lze snadno provést v laboratoři ), buňka je komatózní, protože již nepřijímá signály z prostředí, nezbytné pro svou činnost.

Aby vykazovaly " inteligentní " chování, musí mít buňky funkční membránu s proteinovými receptory ( uvědomování ) a efektory ( akce ).

Tyto proteinové komplexy jsou základními jednotkami buněčné inteligence.

 

Můžeme je také nazývat jednotky vnímání.

Vnímání ( percepce ) je definováno jako " uvědomování si prvků prostředí prostřednictvím fyzického počitku ".

První část této definice popisuje funkci receptorů IMP, druhá část shrnuje roli proteinových efektorů.

 

 

Výňatek z knihy : Biologie víry

autor: Bruce H. Lipton, Ph.D.