Ahoj Vlaďko....

Ahoj Vlaďko....

zdravím Tě z Dačic !

Nevím jak začít, ale pokusím se psát slova a myšlenky tak, jak přicházejí.

Od semináře jsem častokrát meditovala, čistila si orgány, odstraňovala zácpu ( to funguje perfektně ! ), dokonce jsem byla i pod kůží, mezi žilkami a stále mě něco nového překvapuje. Je úžasné, jak sami můžeme pracovat se svým tělem !

Řekla bych, že už se nebojím žádného pupínku, je to pro mě vždy signál k nahlédnutí do svého nitra.

V pátek mě skolila rýma. Včera večer jsem začala meditovat s tím, že si vyčistím nosní dutiny. Naučila jsem se dýchat a opravdu dýchám až do břicha a cítím to velmi příjemné. A tak jsem se dostala až do svého nosu a čistila jsem....

Ale najednou se mi zatmělo a já viděla svoje nohy..na nich bačkůrky a silné ponožky...vrchní lem ohrnutý ( doteď je tak ráda nosím ). Bylo to tak živé ! Všudem kolem byla tma. Byly mi tři roky. Otočila jsem hlavu doleva a uviděla svou starší sestru. Měla krásně učesané vlasy do dvou culíků a tmavě modré šatičky.

Ona byla vždycky vážná a ctižádostivá.

Byla vždycky pravdomluvná a hodně tíhla k rodičům. Já byla pravý opak.

Stála tam, tvářila se vážně a držely jsem se spolu za ruce.

(Přítomnost : seděla jsem na posteli, meditovala a v ten okamžik mi začaly téct slzy proudem a já pocítila - velmi silně - lásku k ní ....potřebu sestry .....ten pocit procházel celým mým tělem a byl velmi intenzivní...)

Vzpomínka zase tam uvnitř :

Chvíli jsme na sebe koukaly, nevěděla jsem, co říct, kam jít.....a já ji potom pozvala k ohni, na lavičku....

Seděla jsem tam i já, coby dospělá... a já tříletá se svou pětiletou sestrou. Zeptala jsem se jí, proč mě nemá ráda a ona mi řekla, že mě ráda má a vždycky měla, ale že jsem tak JINÁ....

Potom jsme se objaly a tiskly k sobě na dlouhou dobu.....odpustily jsme si...

Ona potom zmizela a já zůstala sama se sebou. Malou Andreu jsem si posadila na klín a ona se mazlila, až usnula...

Vůbec se mi nechtělo z této situace odejít, jak byla příjemná. Ale cítila jsem se tak radostná, že jsem vlastně ani neměla důvod dál setrvávat....

Najednou se malá Andrea proměnila v mého andělíčka a já jsem zjistila, že podobu andělíčka jsem si vysnila, vytvořila podle své malé podoby už od první meditace na semináři ....a teprve teď mi to došlo !

Svého andělíčka jsem uložila a rychle spěchala po schodech nahoru do přítomnosti....

Cítila jsem spokojenost, radost, lásku....

A hned jsem napsala sestře, jak moc ji mám ráda a že ji potřebuji.....

Děkuji za toto poznání.

 

Od semináře medituji často...někdy jen proto, abych uvolnila mysl, jindy potřebuji " provětrat " své emoce.

Je úžasné, jak to funguje, jak lehce se dá zbavit špatných návyků. Najednou člověk pochopí všechny souvislosti, najednou do sebe všechno zapadá a člověk se naučí vnímat každý detail přítomnosti.

Moje motto : Jak krásně můžeme žít.......

Andrea